Rise of the Planet of the Apes VFX – triky poháněné herci - 3D grafika - 3Dscena.cz: 3D grafika jako na dlani

23. srpna 2011, 00.00 | Weta Digital se i tentokrát rozhodla využít svůj performance capture systém, který debutoval v Avatarovi, a posunout ho na zcela novou úroveň. Výsledkem je film o opicích, které se nebezpečně blíží člověku...

Když se to tak vezme, James Cameron měl vlastně při natáčení Avataru docela pohodu. Jistě, testoval ve velkém technologie, které předtím žádný filmař pořádně nevyzkoušel, ano, byl to jeden z nejdražších filmů posledních let... ale podívejme se na to z jiného úhlu. Měl vlastní ateliér, ve kterém si mohl dělat, co ho napadlo. Řídil se vlastním plánem, nemusel dbát na rozmary počasí, nečekané katastrofy, které se na normálních filmovacích placech dějí s železnou pravidelností, všechno měl víceméně pod jednou střechou. To tvůrci Rise of the Planet of the Apes nic takového neměli. Ti vzali Cameronovy technologie a vydali se s nimi do terénu.

Ano, herci oblečení do roztodivně vypadajících šedých oblečků se tentokrát neproháněli po greenscreen stagích ale po skutečných ulicích San Francisca. Společnost Weta Digital, která je měla na starosti, naštěstí věděla přesně co a jak, aby takový postup fungoval. Mluvíme zde totiž o lidech, kteří dělali na Glumovi z The Lord of the Rings, King Kongovi z Jacksonova filmu a samozřejmě i na samotném Avatarovi. Ostatně, byli to právě oni, kdo Cameronovi pomohl, aby byla technologie performance capture vůbec použitelná...

O krok dál než Avatar

Nejprve museli zajistit, aby celý systém fungoval za denního světla a aby aparatura byla skladná natolik, aby ji mohli rozložit na jakékoliv filmovací lokaci. To víceméně znamenalo, že kamery snímající herce v oblecích byly poschovávané úplně všude, vždy ovšem tak, aby se jediná z nich nedostala do záběru.To umožnilo svést představitele hrající opice dohromady se „skutečnými“ lidskými herci (v Avatarovi byli natáčeni zvlášť). Odrazné značky na oblecích (které slouží jako trackovací a referenční body a podle nich pak animátoři vytvářejí pohyb CG modelů) pak nahradili LED diodami, které vydávaly infračervený signál. Ten šlo na kamerách sledovat za jakéhokoliv počasí a světelných podmínek.

Scény odehrávající se na Golden Gate Bridge byly (z VFX hlediska) nejnáročnější částí filmu, už proto, že se tvůrci rozhodli vytvořit 90 metrů dlouhou imitaci jedné jeho části. Tu v postprodukci rozšířili o digitální model mostu. Skutečná magie však přišla na řadu ve chvíli, kdy měly opice na plátně začít ukazovat emoce podobné lidským. Tohle bylo něco jiného než přivést k životu zrůdičku Gluma či třímetrové modré humanoidy z Pandory. Supervizor Erik Winquist vysvětluje proč: „Každý ví, jak vypadá šimpanz nebo orangutan. Vytvořit fotorealistické zvíře vyjadřující skutečné emoce pouze za pomoci mimiky tváře tak bylo o mnoho těžší.“ Ďábel se skrýval v detailu a každému to bylo jasné. A tak tvůrci značně vylepšili systém zachycování pohybů tváře, jejích svalů a zvětšili počet referenčních bodů, které kamera přidělaná na hercově hlavě snímá. Senior VFX supervizor Joe Letteri dodává: „Nic z toho by nebylo možné bez Andyho Serkise...“

Mistrovství digitálního herectví

Někdy Andymu nezávidím. Je to herec, kterého zná každý, běžný divák o tom ale většinou ani neví. Přesto se dá bezpochyby označit za jednoho z nejlepších současných herců, jediný exemplář svého druhu – specializuje se totiž na zosobňování digitálních postav. Andy byl Glumem, Kongem a množstvím dalších charakterů, které jste pravděpodobně viděli, ale neměli jste ponětí o tom, že za nimi stojí on. V Rise of the Planet of the Apes byl obsazen do role Caesara, superinteligentní opice a zároveň hlavního hrdiny filmu.

A co o své roli říká? „Narozdíl od Konga, který byl pouze přerostlá gorila a choval se jako skutečné zvíře, Caesar díky své inteligenci působí v mnoha ohledech jako člověk. Musel jsem tedy nastudovat pohyby a mimiku šimpanzů, ale zároveň do nich zamíchat ty lidské, tak, aby jeho charakter vytvořil jakýsi most mezi těmito dvěma. Ve skutečnosti jsem mnohokrát musel zapomenout, že se jedná o šimpanze. Celý film se tak proměnil spíše v drama, ve kterém VFX hrály až podružnou roli...“

Od konceptu k opici

Pracovníci ve Weta začali u concept artů, u kterých již na samém začátku vývoje rozhodli o celkovém vizuálním ladění opic. Prostetické masky z předchozích filmů zcela zavrhli, místo toho experimentovali s navozením pocitu „lidskosti“ u skutečných zvířat. K tomuto účelu dlouhou dobu sledovali živé předlohy z místní zoo, nafotili tuny snímků a natočili videomateriál, za který by se nemusel stydět průměrný dokument. Teprve když znali každý zvířecí pohyb a výraz nazpaměť, začali jim ve svých conceptech dodávat lidské prvky.

Jeden z concept artů pro film

Hotové návrhy poslali do tzv. „Creature Departmentu“, kde byly vytvořeny reálné modely zvířat a jejich koster z latexu (některé byly dokonce animatronické) – na nich studovali, jak se budou pohybovat. Ty pak také sloužily jako předloha pro digitální oddělení, kde je tvůrci převedli do CG, otexturovali, vytvořili shadery pro opičí pokožku, dodali srst a uvěřitelně působící oči. Všechny tyto systémy museli vylepšit, posunout na zcela novou úroveň, protože co se týče nároků na realismus, toto byl zatím jejich nejtěžší projekt. Když byly modely finalizovány, závěrečnou fází bylo jejich rozpohybování, pro které animátoři použili všechna data získaná na place z motion a performance capture. Když se pak režisér přišel podívat na výsledek, vzpomíná, že první co ho napadlo bylo: „To je Andy Serkis, co vypadá jako šimpanz!“

Interpretace získaných dat

Aby toho dosáhli, museli se animátoři řídit stejnou měrou zachycenými daty jako vlastním úsudkem. „Mnohokrát nešlo ani tak o to převést Andyho výkon přímo na CG model, ale spíše rozhodnout, jak ho správně interpretovat,“ vysvětluje Letteri. „Například když byla Serkisova tvář překvapená, museli jsme rozhodnout, jak nejlépe zveličit a poupravit tento výraz na opici, aby vše fungovalo.“ Rozpohybování tváře zkrátka nebylo tak „jednoduché“ jako motion capture, který snímá celé tělo. Tam jsou pohyby kloubů a kostí víceméně dané a od těch lidských se liší jen v drobnostech. Tvář, která není nikdy v klidu, která neustále hraje vnitřním napětím a pohyby jejích svalů často vůbec nejsou vázany na kosti, je úplně jiná kapitola.

I zde vybudovali ve Weta Digital vylepšenou verzi svého předchozího rigu, který zahrnul všechny tyto pokročilé detaily a umožnil plnou kontrolu nad tzv. secondary motion, tedy druhotným pohybem tváře. V něm ležel klíč k realismu. I v případě tvorby srsti přikročili k zdlouhavějšímu, zato mnohem detailnějšímu postupu. Místo procedurální simulace nyní mohli manipulovat s každým jednotlivým pramenem a upravovat je přesně podle potřeby. V neposlední řadě pak zdokonalili chování kůže okolo očí, realistické zobrazení „vlhkosti“ rohovky a ohyby světla na ní.

Další zářez na pažbě Weta

Na rozdíl od jiných filmů, na kterých se často podílí množství různých studií, Weta byla v tomto případě osamocená. Rozhodli o tom v 20th Century Fox, ne však aby ušetřili, ale aby zajistili, že kvalita opic bude konzistentní v průběhu celého filmu. Tvůrci tak v rozmezí jednoho roku dokončili přes 1 000 záběrů, pracovali přitom 50-90 hodin týdně... Kromě Mayi (modely, srst), Mari (textury) a Massive (pro davové scény) využili především vlastní software.

Zanechme však technických řečí a připomeňme si, že film Rise of the Planet of the Apes (u nás Zrození Planety opic) je především skvělým dramatem, na které diváci i kritici pějí ódy. Je to úspěšný debut pro režiséra Ruperta Wyatta a snímek, který se věnuje nesmírně důležitým tématům lidskosti a vzájemného pochopení... i když tak činí u inteligentních opic. A pokud vás tedy VFX zas až tak nezajímají, rozhodně na něj stojí zato zajít jen pro samotnou jeho filmovou a uměleckou hodnotu. Ostatně, vsadím se, že množství běžných filmových diváků ani nenapadne, že by ty opice mohly být digitální....

Odkazy:

Weta Digital

Andy Serkis

Rise of the Planet of the Apes IMDB